Postupně docházelo k vzrůstu napětí v celém světě.
V roce 1931 napadlo Japonsko Čínu a zabralo území na jejím severu. V Itálii byl v té době u moci fašista Benito Mussollini a v Německu se v roce 1933 dostal k moci představitel německého nacismu Adolf Hitler.
Německo a Japonsko také v roce 1933 vystoupily ze Společnosti národů, Itálie pak v roce 1937.
Francie se začala více orientovat na Sovětský svaz, který v roce 1934 vstoupil do Společnosti národů. Československo pak pod vlivem Francie uznalo v roce 1934 právně Sovětský svaz a o rok později byla v Praze podepsána spojenecká smlouva Československa se Sovětským svazem.
V březnu 1936 vstoupilo Německo do demilitarizovaného pásma Porýní a vypovědělo závazky z locarnské smlouvy. Proti tomuto jednání Německa, podobně i proti okupaci Etiopie Itálií, západní mocnosti jen slabě protestovaly.
Situaci komplikovaly i události ve Španělsku, kde v červenci 1936 vypuklo fašistické povstání generála Franka.
V říjnu 1936 došlo k vytvoření paktu Osa Berlín-Řím, v listopadu téhož roku Německo podepsalo s Japonskem pakt proti Kominterně, ke kterému se připojila v roce 1937 Itálie a v roce 1939 Maďarsko.
Zahraniční politika velmocí Francie a zvláště Anglie, spojenců ČSR, prosazovala politiku ústupků vůči německým požadavkům (politika appeasementu), která Hitlera povzbudila k vypracování časového plánu agrese. V listopadu 1937 tento plán Hitler přednesl na schůzce se zástupci vedení armády a zahraniční politiky, uvedl, že je třeba vyřešit otázku životního prostoru nejpozději do roku 1943-1945, protože poté by německý náskok ve zbrojení mohl zmizet. Za první objekty německé expanze označil Rakousko a ČSR pro jejich strategický význam v expanzi na východ. Generály a diplomaty, kteří namítali, že Německo na tak riskantní akci ještě není připraveno, nechal odstranit.
Literatura
PEČENKA, M.; LUŇÁK, P. A KOL: Encyklopedie moderní historie. Libri Praha 1999
Žádné komentáře:
Okomentovat