12.1 OTA I. VELIKÝ (AŽ NÁSTUP FRIDRICHA I.)

Ota I. Veliký

- nejvýznamnější

- založil tradici spojení Východofransko–německé královské hodnosti a císařství

- opíral se o církev, investoval biskupy

- sňatek - připojil severní Itálii, získal Lotrinsko

– jednota říše, přiměl českého knížete Václava k poplatku
- navázal na tradici Karla Velikého

– to demonstroval při korunovaci v Cáchách, na konci obřadu usedl na trůn Karla Velikého, považoval se za jeho nástupce

936 – korunován v Cáchách
- při korunovaci 4 vévodové, kteří zastupovali kmeny, v jejichž čele stáli: kmen Lotrinků, Franků, Švábů (Alemanů), Bavorů, Sasové zde byli reprezentováni samotným králem (Otův otec Jindřich byl původně saským vévodou) - Východofransko – německá říše se skládá z 5 „kmenových vévodství“

962 – korunován na římského císaře

– dovršena výstavba nové středověké římské říše – jádrem bylo Německo, za hlavní úkol si stanovil provádět pohanské misie

968 - arcibiskupství v Magdeburku

– misie ve slovanských oblastech
- církevní misijní expanze – vznikla nová arcibiskupství: Hamburk, Magdeburg, christianizace polských Piastovců, uherských Arpádovců
- dobyl langobardskou říši – mezi říšskou Itálii (oblast severně od papežského státu) a německou říší je vytvořena personální unie
- dělal si nároky na langobardské knížectví na jihu od Říma - konflikt s Byzantskou říší (Jižní Itálie byla sférou jejího vlivu), s Normany (spojili území jižní Itálie a Sicílie)
(teprve Jindřich VI.+dědička sicilského království = celá Itálie kromě církevního státu podléhá německému králi

srpen 955 - zvítězil nad Maďary na řece Lechu (jižně od Augsburku)

- schopný obránce latinského křesťanstva (střet křesťanů a pohanů), nesl posvátné kopí, v němž byl podle pověsti zasazen kousek dřeva z Kristova kříže, vítězství bylo považováno za Boží dar, pro Evropu to znamenalo velký zlom, neboť byla napadána kočovným kmenem Maďarů od 2. poloviny 9. století, po prohře se usadili na Tise a středním Dunaji, otevřeli se křesťanské misii

K říšské církvi patřilo arcibiskupství: Kolín, Mohuč, Trevír, Salcburk, Hamburk, Magdeburk, říšské kláštery Fulda, Quedlinburg, Herzfeld, Lorsch, Sankt Gallen.

Italská politika – po korunovaci Oty na císaře jsou němečtí králové považováni za ochránce římské říše.

973 – 983 syn Ota II.

- dal Rakousy Babenberkům

- manželka byzantská princezna – rostl zájem o byzantskou vzdělanost

– otonská renesance, vznikly latinské školy v Lutychu, Magdeburku, v té době psali kronikáři Widukind, Dětmar Merseburský (psali i o Slovanech)

983 - 1002 Ota III.

- vnuk Oty I.

– 3 roky, vládne matka

- přítel sv. Vojtěcha, založil pro Poláky arcibiskupství v Hnězdně, pro Uhry v Ostřihomě

- chtěl z Říma vytvořit sídlo papeže, císaře a centrum křesťanství, střed světa – ale nepovedlo se

- snaha o církevní reformy, zemřel bezdětný - nejbližší příbuzný Jindřich II.

1002 – 1024 Jindřich II. Svatý

- syn Jindřicha Bavorského

– z Čech vypudil Boleslava Chrabrého a bojoval s Polskem

- smrtí Jindřicha II. vymřel saský královský rod Otonů po meči

- nejbližší příbuzný je Konrád II. = Sálský rod

1024 – 1039 Konrád II. - získal burgundské království

1039 – 1056 Jindřich III.

– nejmocnější vládce doby

- boj s českým Břetislavem I.

- velmi zbožný – podporuje snahy o církevní reformu, respektován jako nejvyšší vládce západního křesťanstva

V polovině 11. století nastává kritika církve, reformní hnutí, průkopníky reformace jsou reformní kláštery – burgundský klášter Cluny – šli příkladem, přísně zbožný život, bohoslužby, modlitby, kritika světského kléru, simonie – kupování odpustků, nikolaitismus – prohřešky proti celibátu.

1056 – 1106 syn Jindřich IV.

– 6 let
- 11. století – církevní reforma x udílení církevních úřadů laiky.

Klíčový problém – investitura = spor papežů a evropských králů o právo investitury (dosazování biskupů), v němž se angažovali hlavně němečtí králové, německý král dosazoval biskupy do úřadu předáním prstenu a berly, na základě předchozí volby kléru a lidu, biskup byl určen Boží vůlí, král byl Bohem pomazaný, proto měl rozhodující slovo při volbě biskupa.

Spor o obsazení stolce v Miláně - boj o investituru, na straně papeže stála německé knížata.

1070 – spor o obsazení milánského arcibiskupství - Jindřich IV. dosadil milánského klerika, ale papežská stolice prohlásila, že Bůh chce jiného a toho taky zvolila.
Papež Řehoř VII. – vyslovil zákaz investitur.

1076 – Jindřich sesadil papeže na sněmu ve Wormsu, Řehoř ho dal do klatby.

1077 – kajícná cesta do Canossy (hrad v Apeninách), aby zachránil korunu, ale pak opět obnovil nepřátelství, Řehoř prosadil volbu protikrále Rudolfa Švábského, Jindřich zvolil protipapeže.

1084 – Jindřich dobyl Řím, Řehoř zemřel ve vyhnanství.

1105 – proti Jindřichovi IV. povstal jeho syn a zajal otce, ten se musel vzdát trůnu, zemřel na útěku.

1105 – syn Jindřich V. - obnoven boj o investituru

1122 – konkordát wormský

– ukončen spor

– odpoutání říšské církve z přímé závislosti na císařské vůli

- stanoven rozdíl mezi duchovní a světskou sférou

- papež uznal, že se v Německu mají volby říšských biskupů a opatů konat v přítomnosti krále, předá symbolické žezlo, biskup má povinnosti vůči církvi i vůči říši
= kapituly volí biskupy a opaty v souhlasu s králem, berlu a prsten (odznaky duchovní moci) dává zvolenému papež, žezlo (vláda nad říšskými statky) mu dá císař

1125 – Jindřich V. umírá bez dětí – konec vlády sálské dynastie

Nejbližší příbuzní Štaufové - dcera Jindřicha IV. Agens + vévoda švábský Fridrich ze Staufenu – rostou pozice rodu Štaufů, ale knížata zvolila saského vévodu Lothara (spřízněn s Welfy).

Nepřátelství mezi rodem Štaufů a rodem Welfů (švábský rod) – občanská válka.
císařská strana = ghibellini
papežská strana = guelfové

1125 – 1137 – Lothar III. Saský (Welfové)
1126 – Lothar poražen u Chlumce – Soběslav I.

1138 – 1152 – Konrád III. – švábský vévoda, boj s Welfy pokračuje

1152 – 1190 – Fridrich I. Barbarossa