SVĚTOVÉ DĚJINY v kostce: června 2011

OBSAH

1 STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ A UTVÁŘENÍ „BARBARSKÝCH“ STÁTŮ NA ÚZEMÍ ZÁPADNÍ ŘÍMSKÉ ŘÍŠE

Stěhování národů je vžitý pomocný termín, kterým označujeme poslední etapy velkých posunů tzv. barbarských národů.

Většinou se tím myslí období ohraničené vpádem Hunů do Evropy roku 375 až po začátek vlády Langobardů v Itálii – rok 568. (stěhování evropských národů tehdy buď ani nezačalo, nebo neskončilo – expanze Slovanů trvala déle – do 7. století).

Hunové (mongolští nomádi tureckého původu) původně sídlili ve stepích dnešního Mongolska. Postupné vysychání těchto stepí je donutilo hledat pastviny na západě. V polovině 4. století se dostali na území mezi Kaspickým mořem a Donem, kde rozbili říši Alanů (zbytky tohoto národa představují dnešní kavkazští Osetinci).

V roce 375 se dostávají za Don a dostávají se do střetu s germánskými Góty, kteří zde sídlili již ve 3. století. Jejich východní část – Ostrogóty si podmanili, ale obyvatelé západní části – Vizigóti (sídlili v dnešní Besarábii) před nimi ustoupili k Dunaji a žádali o dovolení usídlit se jako spojenci v hranicích římské říše. Císař Valens jim vykázal sídla v thrácké diecézi. Při usazování však došlo k nepokojům a válce.

Roku 378 proběhla bitva u Adrianopole, ve které byl Valens zabit. Novým římským císařem se stal Theodosius, jenž s Vizigóty uzavřel roku 382 mír, avšak ten neměl dlouhého trvání, protože Vizigóti podnikali řadu útoků na území ŘŘ, využívali totiž rozepří mezi Z a V částí ŘŘ.

Za krále Alaricha I. hledali Vizigóti nová sídla. V letech 401 - 403 podnikl tažení do Itálie, jeho útok byl na chvíli zastaven vojevůdcem, západořímského císaře Honoria, Stilichem (Vandal). Ten byl však roku 408 zabit, čímž se Vizigótům otevřela cesta do Říma, který roku 410 dobyli a z něhož odešli až po vyplacení výpalného. Neúspěšně se však pokusili dobýt sídelní město císaře Honoria - Ravennu.

V zimě roku 405 vpadly zbytky různých germánských kmenů, zvláště Ostrogótů, do Itálie. Stilicho proti nim povolal vojska z Galie a Germány zatlačili zpět za Dunaj, ale ti zde s sebou strhli Vandaly, Kvády, Suéby a Alany.Dne 31. prosince 406 překročili Rýn, jenž byl bráněn pouze germánskými spojenci Říše – Franky, a vtrhli do Galie. Za nimi následoval druhá vlna Burgundů a Alanů, ti se však zastavili v Porýní.

V této době byla situace v Galii beznadějná. Suébové, Vandalové a Alani dobyli roku 409 Hispánie. Císař Honorius se však spojil s Vizigóty a porazili Alany a Vandaly v Hispánii. Vizigótové tím získali sídla v jihozápadní Galii okolo Toulouse. Tak vznikla tolosánská říše Vizigótů (418-507) pod králem Thedorichem I.

Přesto v této části ŘŘ nebyl ještě klid. Vandalové spojeni s Alany pod králem Geiserichem se roku 429 přepravili přes Gibraltar a dobyli část římské Afriky. Tak vznikla vandalská říše v Africe (429-534), (dn. Tunisko). Po dobytí Karthága (439) byli Římané nuceni uznat vandalskou suverenitu – vznik prvního nezávislého germánského království na území ZŘŘ.

Roku 455 vyplenili Řím Vandalové.

Mezitím se Hunové dostali až do dnešního Maďarska a odtud ovládli veliké území od Kavkazu až téměř po Rýn. Roku 451 se vládce Hunů Attila spojil s germánskými kmeny a vypravil se do Galie. Zde se však podařilo římskému vojevůdci Aetiovi sjednotit všechny barbary Galie a s jejich pomocí porazit Attilu roku 451 v bitvě na Katalaunských polí. V roce 452 se Attila pokusil o vojenské úspěchy v Itálie, ale zde byl donucen ustoupit. V roce 453 Attila umírá a brzy poté se hunská říše rozpadla. Její území obsadily germánské kmeny.

Vizigóti začali dobývat Pyrenejský poloostrov a za krále Euricha se zde pevně usadili. (V roce 711 jsou však poraženi Araby.)

V Římě byl roku 476 sesazen poslední císař Romulus a vůdcem se stal Odovaker (velitel germánských žoldnéřů), který se dohodl s císařem VŘŘ, aby byl uznán správcem. Za to směl užívat císařský titul jen vládce VŘŘ se sídlem v Konstantinopoli. Odovaker se snažil zabezpečit východní hranici bývalé ZŘŘ, což však způsobilo znepokojení ve VŘŘ a proto proti němu byli vysláni spojenci východořímské říše, Ostrogóti, vedení králem Theodorichem. Theodorich zvítězil nad Odovakerem a nechal jej zabít v Raveně.

Theodorich se stal zakladatelem další barbarské říše, říše ostrogótské v Itálii. Formálně byl sice závislý na VŘŘ, ve skutečnosti však vládl suverénně. Jeho vláda znamenala pro Itálii období oddechu a kulturního rozkvětu. Tehdy dožívala stará antická kultura, třebaže už v křesťanském rámci. Theodorich dal ozdobit své sídlo Ravennu.

Po jeho smrti se projevila slabost gótské vlády v Itálii. V této době vládl v Konstantinopoli Justinián. Jeho vojevůdce Belisar rozbil vandalskou říši v Africe a poté začal postupovat i do Itálie. Boje trvaly až do poloviny 6. století, kdy se Itálie stala východořímskou provincií.

Literatura:
Oliva. P. a kol.: ABC světových dějin. Praha 1967.
Kinder, H.; Hillgermann, W.: Encyklopedický atlas světových dějin. Praha 1998.
Bednaříková, J: stěhování národů. (neměl jsem v ruce, ale existuje)

2 FRANSKÁ ŘÍŠE

Franská říše byla v raném středověku nejvýznamnějším státem. Ve Francké říši vznikl princip vazalské (feudální) vazby mezi vlastníkem půdy (pánem) a mezi leníkem (od toho slovo feudalismus).

Frankové přišli do Galie počátkem 3. století a rozlišovali se na dva kmeny - sálské, jejichž území leželo v dnešním Holandsku a na ripuárské, jež sídlili na pravém břehu Rýna. Oba tyto kmeny sjednotil v 5. století Chlodovík I. z rodu Merovejců (od sálských Franků), který roku 486 porazil posledního římského místodržícího Syagria v bitvě u Soissons a tím se Frankové mohli dostat dál do Galie.

Frankové se za Chlodovíka, díky jeho manželce Chrodegildě (Klotyldě) přiklonili ke křesťanství (viz kronikář Řehoř Tourský), tím se odlišili od ostatních barbarů, kteří zde sídlili.

Počátkem 6. století rozšířil Chlodovík svou pozici na JZ Galie, kde porazil Vizigóty (pomáhala mu Byzanc, za to měl Chlodovík uznat moc východního Říma). Centrem Franské říše se stala střední Francie s Paříží, jež byla místem franských králů (označovali se Merovejci, podle vybájeného předka Merovecha).

Za Chlodovíka se území dále rozšiřuje – o Durynsko, Burgundsko a Bavorsko.

Po Chlodovíkově smrti se území rozdělilo mezi jeho syny, což bylo ve franské historii častým jevem.

Říše byla rozdělena na tři části – Neustrii (s centrem Paříží), Austrasii (Remeš) a Burgundsko (centrum Orleans).

Během historie se však také území spojovalo a vládal zde jeden panovník, což bylo např. za Dagoberta I., jež vládnul v letech 629 – 639 a který bojoval proti Sámově říši (roku 631 u Wogatisburku).

Ve druhé pol. 6. stol. se skoro úplně uvolnila nadvláda merovejského rodu a v některých částech říše přejímají moc místní majordomové (= správci paláce – kontrolují, kdo hospodaří na královském půdě), z nichž postupně získávali převahu východofranští majordomové. Roku 687 spojil titul majordoma všech tří částí území Pipin II. (tím vlastně ukončil dějiny Merovejců, panovník zde byl jen formálně).

Od roku 720 začínají říši ohrožovat Arabové a proti nim se postavil Pipinův syn Karel Martel (byl levobočkem, ostatní nástupci Pipina II byli zabiti), která porazil Araby roku 732 v bitvě u Poitiers.

Roku 741 Karel Martel zemřel a říše byla rozdělena mezi dva syny Karlomana a Pipina Mladšího, kteří formálně dosadili na trůn legitimního nástupce Childericha III. (z merovejského rodu). V roce 747 se Karloman zřekl moci ve prospěch svého bratra a stal se mnichem v opatství v Monte-Cassinu.

V listopadu roku 751 svolal Pipin shromáždění všech velmožů do Soissons a nechal se s papežským svolením zvolit králem Franků. Vzniklo tehdy politické spojenectví mezi Franskou říší a papežem, což také ovlivňovalo i středověké dějiny (také v této době vznikl papežský stát, patrimonium sancti Petri, s centrem v Římě, který s menšími změnami přetrval až do roku 1870).

Pipin Mladší (někdy nazývaný Krátký) vládnul až do své smrti, tedy do 24. září 768.

Podobně jako jeho otec i on rozdělil říši mezi své dva syny – Karla a Karlomana, avšak roku 771 Karloman umírá a celému území začal vládnout Karel Veliký, za kterého dosáhla Franská říše svého největšího rozmachu.

Karel dále rozšířil území říše – připojil Langobardii (Lombardii) a roku 774 se nechal korunovat langobardským králem, dále připojil Bavorsko. Roku 778 dosáhl Karel kapitulace dvou arabských vůdců a získal Barcelonu a Geronu.

Karel také zahájil administrativní reformu v Akvitánii, jež mu měla dopomoci tuto okrajovou část říše lépe ovládat a roku 781 z ní vytvořil zvláštní království, jemuž vládl jeho syn Ludvík (budoucí Ludvík Pobožný).

V letech 772 – 804 bojoval proti Sasům, jejichž území se rozkládalo na dolním toku Labe, boje dovršil násilnou christianizací podmaněného saského území, to je část historie, která poukazuje na jednu ze stinných stránek dějin franské říše, poněvadž saští bojovníci, kteří odmítli křest byli popravováni. Po dobytí tohoto území pokračovala Karlova vojska na východ a v letech 805-806 zaútočila na slovanské kmeny (bojují i na území Čech).

Mezi největší politicky významné události patřila výprava, jež se konala na sklonku roku 800. Karel byl korunován římským císařem papežem Lvem III. Tím se stal symbolickým nástupcem římských císařů, což představovalo obrovskou prestiž tohoto panovníka v Evropě a tento způsob korunovace určil budoucí nabývání tohoto titulu v západním křesťanství.
Karel věděl, že pro dobrou správu říše je potřeba rozdělit území, což učinil, když jej rozdělil mezi své syny, ale jediný Ludvík jej přežívá a roku 813 je prohlášen císařem. Posledním dnem velkého císaře je 28. leden 814.

Po smrti otce začal vládnout Ludvík zvaný Pobožný, ale za jeho vlády začínalo hrozit rozpadnutí říše (hrozilo odtržení okrajových oblastí od říše, projevovaly se civilizační odlišnosti atd.). Ludvík se proto snažil aby se k těmto problémům nepřidal ještě jeden a to rozepře v dynastickém rodě a tak již roku 817 nechal korunovat svého nejstaršího syna Lothara.

Na konci června roku 840 Ludvík zemřel a o svá práva vládnout se začali hlásit jeho synové, což vedlo k verdunské smlouvě (843), podle níž bylo území rozděleno na tři samostatné celky (před ní – 842, byly dojednány tzv. štrasburské přísahy – spojenectví Ludvíka a Karla – nejstarší dochovaný dokument ve starofrancouzštině a jeden z nejstarších starohornoněmeckých). Nejstarší syn Ludvíka – Lothar získal Itálií a území mezi dnešní Francií a Německem, Karel Holý zbývající část Francie a Ludvík Němec Německo.

2.1 SPRÁVA A HOSPODÁŘSTVÍ FRANSKÉ ŘÍŠE

Poněvadž se Franská říše rozkládala již v době merovejské na velkém území, byla říše rozdělena na hrabství (v jejich čele stojí hrabě, který má na tomto území pravomoci správní, soudní, finanční a vojenské).

Za Karla Velikého správa říše byla obdobná jako v době merovejské, jen okrajové části říše panovník rozčlenil na marky, kde zavedl polovojenský režim.

Kromě světské správy existovala i správa církevní, kde území bylo rozděleno na biskupství (v čele biskup, který je v dané oblasti druhý nejvyšší představitel), toto rozdělení se shodovalo se světským dělením.

Již v době merovejské hrálo velkou roli právo, jež nebylo jednotné, ale lišilo se podle jednotlivých oblastí. Dochovaly se k nám některé zákoníky z nichž nejstarší je Lex salica, což byl zákoník sálských Franků, jež pochází z let 508-511 - ten nám vypovídá o franské společnosti:
- náčelník je pokládán za poloboha pohanských bohů
- otec stojí v čele rodiny a má absolutní moc nad dcerami až do jejich sňatku
- rodina odpovídá za činy svých členů (platila dluhy, mstila je)
- seznamuje nás s procedurou zvanou chrenecruda, jejímž prostřednictvím předával insolventní (zadlužený) Frank své statky a dluhy své rodině. Viník přísahal, že je nemajetný, pak vzal do hrsti hlínu ze čtyř rohů svého domu, levou rukou ji hodil přes rameno na své příbuzné a nakonec jen v košili a bez bot přeskočil plot svého domu, čímž symbolicky ukázal, že se ho vzdává (to potom převzali Germáni ve středověku – označují to jako wergeld)

Z dalších hospodářských kroků můžu jmenovat například mincovní reformu Karla Velikého, jež ovlivnila na dlouhou dobu evropský peněžní systém. Karel zavedl novou minci – denár, jež byl ražen ze stříbra (z jedné libry stříbra, což je 409 g, bylo 240 denárů). Tento systém s malými změnami zůstal až do 13. století.

2.2 CÍRKEV A KULTURA

Již za Chlodovíka měla značnou moc církev, dostávala donace, byla zbavena od daní, její majetek rostl a biskupové se postupně stávají neomezenými pány na svém území. Kromě biskupů začaly hrát velkou roli i kláštery, s jejichž počátky se setkáváme již v 5. století. (byly to benediktinské kláštery), které v pozdější době vlastnily nejvíce půdy (měly až 100 000 hektarů).

Umění a kultura v 6. – 7. století
V této době jsou převážně církevní školy a dochází k úpadku antické znalosti a vzdělanosti. Jediným básníkem této doby je Venantius Fortunatus, původem Ital, jež byl autorem oslavných zpěvů, elegií a životopisů svatých. Ve svých dílech komentoval i politické události.

V tomto období vzniká také dílo Řehoře Tourského – a jeho Historie Franků (Historia Francorum libri decem), která zachycuje franskou říši v 6. století. V letech 657-727 nám události zachytil anonymní kronikář z kláštera v St. Denis v knize Liber Historie Francorum (Kniha historie Franků).

Kultura za Karla Velikého
Během vlády Karla Velikého dochází ke snaze o vzkříšení vzdělanosti a kultury v barbarském světě což, je označováno jako karolínská renesance. To bylo i z důvodů správních, poněvadž bylo potřeba vzdělaných lidí pro správu říše, protože během staletí barbarské nadvlády upadla antická vzdělanost, kultura a znalost latiny.

Karel proto povolal z různých částí Evropy největší vzdělance jako např. Alkuina z Yorku – ten byl osobním učitelem Karla Velikého a učil na škole sv. Martina v Tours, historika Pavla Diacona, jež učil v Metách, básníka Théodulfa, který učil v Orléansu a jež založil také řadu venkovských škol a Einharda, jež sepsal Karlův život – Vita Caroli.

Karel Veliký také zakládal při klášterech a biskupských kostelech školy, ve kterých se učilo triviu (gramatika, dialektika a rétorika) a kvadriviu (aritmetika, astronomie, geometrie a hudba).

Literatura: Dějiny evropské civilizace. Praha, 2002.
Duby, G.: Dějiny Francie od počátků po současnost. Praha, 2003.
Ferro, M.: Dějiny Francie. Praha, 2006.

3 BYZANTSKÁ ŘÍŠE V 6. - 11. STOLETÍ: ORGANIZACE, VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ POLITIKA, KULTURA

(zpracováno z: Hradečný P. a kol.: Dějiny Řecka – kapitola Byzantská epocha – autor: Vladimír Vavřínek)

VNĚJŠÍ A VNITŘNÍ POLITIKA

r. 527 nastupuje Justinián Veliký

– vzdělaný

– cílem obnovit římskou říši v původní velikosti

mnoho reforem:
kodifikace římského práva

- starý Codex Theodosianus nevyhovoval

– komise předních právníků - nový kodex

– vyhlášeno za jediný platný zákoník

– inspirací pro Evropu až do 18. století

úsilí o urovnání vztahu s papežem

- pronásledování nekřesťanů a Židů, pronásledování monofysitů

– pak snaha o kompromis

– 533 vyhlášeno Vyznání víry – neuspělo

– spor ortodoxních a monofysitů pokračoval (spor o dvojí podstatu Krista)

snaha rozšířit území na západ

- chystání války s Germány

– musel ukončit boje s Persií na východě, aby měl volné ruce (532 mír)

chystanou válku předešlo povstání Nika (Vítězství) v Konstantinopoli

– ohrozilo Justiniánovu vládu

– původ ve sporech Modrých (ortodoxní) a Zelených (monofysitů)

- v pozadí sociální nespokojenost

– trvalo 3 dny

– poničeno město + útok na císaře – masakr

– situace urovnána

533 – získány Africké provincie na Vandalech

dalším cílem Itálie

– zde dynastické rozbroje po smrti Theodoricha

- spory mezi Římany a Ostrogóty

– 540 podařilo se sesadit krále

Persie porušila mír – ztráty, zničena Antiochie

– přišel mor

– oslabení Byzantinců

– Gótové se v Itálii vzchopili k odporu – dlouhé boje

– 554 Justinián ovládl celou Itálii

- v téže době dobyta i část Hispánie na Vizigótech

554 vyhlášena Pragmatická sankce

– obnoven řád z období císařské vlády

– nespokojenost v Itálii + chyběly materiální a lidské síly na udržení území

568 vpád Langobardů na sever Itálie – další postup

– Byzantské říši zbyla jen jižní část a města Ravenna a Řím s okolím

584 Visigóti zabírají část Hispánie a postupují dál

– Byzantské říši zbyla jen severní Afrika

zanedbána severní hranice

– nájezdy Slovanů, Bulharů, tureckých kmenů – oslabení

– koncem 50. let příchod Avarů

– poplatek za mír

Nástupce – Justinos II. (565 – 578)

– nebyly peníze – neplatil za mír Peršanům ani Avarům

– potyčky na hranicích s Persií

- vpády Avarů se Slovany – postupné usazování Slovanů

– boje pokračují i za dalších císařů

– hrozí rozvrat říše

Herakleitos (610 – 642)

– kartaginský exarcha (náměstek císaře v Africe)

– svrhl císaře a sám se ujal vlády

- už se nenazýval císař, ale basileus (starý řecký titul)

- pokračují boje – Persie zabírá Antiochii, Jeruzalém, Egypt + boje se Slovany a Avary

627 zahájen postup armády na perské území

– rozhodující bitva u Ninive

– vítězství nad Persií

634 začíná arabská expanze

– islám – rychlé šíření – chálif Omar

– ztráta Antiochie, Jeruzaléma, Egypta...

– od poloviny 7. stol. útočí Arabové i z moře a zabírají ostrovy a přístavy

– velká námořní bitva u Lýkie (655) – byzantské vojsko rozdrceno

Konstantin IV. (668 – 685)

– ztracena Afrika dobytím Kartága Araby

- 674 – 678 obležena Konstantinopol (využita nová zbraň – řecký oheň – třaskavina, hořela i na vodě)

– Arabové nuceni žádat o mír

680 útočí Bulhaři

– 681 rozhodující bitva s Byzantskou říší

– Konstantin postupuje chánu Asparuchovi území Moesia a uznává jejich stát

– vzdává se tím Dunaje jako hranice

Justinián II. (685 – 695 a 705 – 711)

– despotismus, násilné přesuny obyvatelstva do vylidněných oblastí, znovu rozpoutána válka s Araby, velké náklady na dvůr

– nespokojenost obyvatelstva – svržen, zmrzačen a vyhnán

– jediný, který se i se zmrzačením vrátil na trůn s pomocí bulharského chána

– krvavé pronásledování odpůrců

– nakonec znovu svržen a popraven

Leon (Lev) III. (717 – 741)

– znovu obležena Konstantinopol Araby, boje s Araby

- diplomatické zajištění bezpečnosti – spojenectví s Chazary

- uvnitř země reforma soustav themat, reforma soudnictví

- výběr z Justiniánova kodexu, zavedení tělesných trestů a zmrzačení – pod vlivem Orientu

za Leona III. – spor o ctění obrazů – ikonoklasmus

– zpustošení země chápáno jako trest za uznávání ikon

– 730 císařský edikt – nakázáno zničení ikon

– národ se rozdělil na ikonoklasty a ikonoduly

vrcholu dosáhlo ikonoklastické hnutí za Konstantina V. (741 – 775)

– dosáhl úspěchu v tažení proti Arabům

– bral jako boží znamení

– pokračoval v ikonoklasmu

– 754 v Konstantinopoli církevní koncil

– po něm ikonodulové pronásledováni, mučeni i popravováni – nejvíce stíháni mniši

- za Konstantina V. ztracen vliv v Itálii, ravennský exarchát se zhroutil

K uznávání ikon se vrátila regentka Irena

– vládla za svého syna Konstantina VI.

– nakonec ho svrhla a prohlásila se císařem

– první žena, která užívala titul basileus, nebyla spoluvladařka

– západní svět ženu na trůně neuznával, navíc zde byly i církevní spory, papež věděl, že Byzantská říše už není jeho obranou

– vše vedlo ke korunovaci Karla Velikého císařem

– oddělení východního a západního světa – 2 císaři – franský a byzantský

Na trůn dosazen nejvyšší finanční úředník Nikeforos (802 – 811)

– prázdná pokladna – nutnost reforem: zrušil daňové úlevy pro obyvatele hl. města, clo na dovoz otroků, zákaz poskytování úvěrů na úrok – mohl pouze stát – zdvižení úroků, dbal na zvýšení daňové disciplíny – nový daňový odhad obyvatelstva

- proces asimilace Slovanů s Řeky – posílal řecké rodiny do míst, kde převládali Slované – účinné, ale neoblíbené

- opět boje s Araby, Nikeforos zabit v tažení proti bulharskému chánu Krumovi

860 Byzantská říše napadena Rusy vedenými Varjagy (normany)

862 poslové z Velké Moravy

– žádali císaře Michala III. o vyslání biskupa a misionáře, aby se zbavili východofranského vlivu – vybral Konstantina Filosofa a jeho bratra Metoděje

spory o liturgický jazyk

– slovanskou liturgii v moravské arcidiecézi schválil papež Jan VIII.

- 885 slovanské duchovenstvo z českých zemí a Slovenska vyhnáno

– skončila spolupráce s Byzantskou říší

– slovanská liturgie se ujala v Bulharsku

Basileios I. (867 – 886) – tzv. makedonská dynastie

– vypořádal se s paulikiány – sekta, která vojensky útočila na Byzantskou říši (víra: směs perské víry a křesťanství); zvítězil nad Araby v Dalmácii a zřídil Dalmatské thema

- nově uspořádal právo

- spis Epanagoge – určení poměru světské a církevní moci – má nastat harmonická shoda, žádná moc není nadřazená

Leon VI.

– komise právníků přepracovala právní kodex, vznikla sbírka občanského a církevního práva (Basilika)

– věnoval se spíše legislativní činnosti x zanedbával praktickou politiku

– Bulhaři vyhlásili válku kvůli clům

907 Konstantinopol obležena Rusy (kníže Oleg)

– smlouva – výhody ruských obchodníků v Konstantinopoli, Byzanc získává námezdní vojáky – Varjagy

Basileios II. Bulharobijce (976 – 1025)

– 988 díky němu přijal ruský car Vladimír křesťanství (Basileios ho žádal o vojenskou pomoc proti Bulharům, Vladimír souhlasil pod podmínkou, že dostane byzantskou princeznu, Basileios poslal svou sestru s podmínkou, že Vladimír přijme křesťanství)

Basileios považoval za své poslání podmanění Bulharské říše a připojení k Byzanci

– významná bitva u Skopje 1004 – zamezil Bulharům přístup k moři

- bitva u řeky Strymonu 1014 – Bulhaři rozdrceni – 14 000 zajatců oslepeno – jen jednomu ze sta ponecháno jedno oko, aby ostatní vedl domů

– 1019 podmaněna Bulharská říše – naposledy hranicí Byzantské říše Dunaj

za Basileia II. rozkvět

- velké příjmy do státní pokladny

- snížil daně

- jeho nástupci daně zvyšovali i přes velkou neúrodu

– vedlo k sociální nespokojenosti na venkově

Konstantin IX. Monomach (1042 – 1055)

– intelektuální zájmy

- na jeho dvoře polyhistor Michael Psellos – velký literát, filosofie, teologie, matematika, astronomie, medicína, hudba, z jeho popudu založena v Konstantinopoli vysoká škola; působil i na politiku

do popředí se dostává městská úřednická aristokracie

- nelíbilo se to vojenským statkářům

– vojenská povstání (1047 obležena Konstantinopol – Georgios Maniakes)

– přesto stabilita říše

– Konstantin měl zájem na udržení dobrých vztahů se západem a papežem

– snaha o vytvoření protinormanské koalice

1048 – první útok seldžuckých Turků

1054 – odluka východního a západního křesťanství

– tzv. Kerullariovo schizma

– Michael Kerullarios – patriarcha – dal v Konstantinopoli uzavřít všechny kostely latinského ritu – přijel papežský legát, aby urovnal situaci (papežem Lev IX.) – nepohodli se – legát Kerullaria a jeho stoupence exkomunikoval z církve – totéž udělal i Kerullarios papežskému legátu

1055 – umírá Konstantin

– rok vládne sestra jeho manželky – Theodora

– jí vymírá makedonská dynastie – 1057 nastupují Komnenovci

60. – 70. léta četné vpády seldžuckých Turků – Romanos IV. – přechodný úspěch, pak prohra

četné boje o trůn, střídání vládců

80. léta – definitivně na trůn Komnenovci – Alexios I. (1081 – 1118)

– Byzantská říše napadána

– seldžuční Turci ovládli Jeruzalém, ze strany Itálie útočili Normani, Balkán

– vzpoura Bulharů pod vedením bogomilů (1082)

- útok kočovných Pečeněhů

– Alexios hledá oporu na západě – získal podporu Benátské republiky

- jednání s papežem Urbanem II. o válce proti muslimům

– počátek křížových výprav

– společné tažení Byzantské říše a křižáckého vojska

– 1098 dobyta Nikaia a Antiochie

– 1099 dobyt Jeruzalém – likvidace muslimů a židů

3.1 ORGANIZACE

v čele císař

– neomezený vládce + hlava církve

– césaropapismus

– existuje instituce spolucísařství

– prakticky zaniká v 7. století za Konstantina IV.

– vzniká titul autokrator (samovládce)

nejvyšší církevní hodnostář - patriarcha

zůstává senát a organizace městského obyvatelstva – démy

- postupně upadá význam

– ke konci 9. století naprosto ztrácí moc (za Leona VI.)

od 6. stol. úpadek městské civilizace

– menší města zanikla, velká se zmenšila

– centrum ustupuje na pahorek a celé město je opevněné

- středem města už není agora, ale bazilika

- ve městě už nejsou široké třídy, ale křivolaké uličky

– z města mizí velké trhy, specializovaná řemesla a výroba

– město má výlučně obranný ráz (kastra)

- centrum státní a církevní správy

s příchodem Slovanů Řekové odcházejí na ostrovy a do hor

– Slované nejsou organizovaní, nejsou schopni založit vlastní stát

– oblasti, kde se usadili = Sklavinie

agrarizace společnosti

– více než 9/10 lidí se živilo zemědělstvím

– mizí velkostatky

– 7. století – zemědělský zákon

– svobodní sedláci obdělávají vlastní pole, pastviny patří obci

– daň platil majitel, nebo obec, pokud zemřel a půda se neobdělala

- díky četným nájezdům se drobní rolníci od 7. století zbavují svých pozemků, protože nejsou schopni platit daně

– dávají je bohatším a stávají se závislými sedláky
- vzniká nová forma velkostatků

– vyšší byrokracie dostává statky jako odměnu za službu císaři

- majitelem se stávají i církevní instituce (kláštery dostávají dary)

– církev nehospodaří – pronajímá půdu sedlákům

pod vlivem Arabské expanze v 7. stol. nový systém státní správy

– podřízení civilních úřadů vojenským velitelům

- provinciální úřady v Malé Asii podřizovány stratégům

– vojenští velitelé měli nejvyšší pravomoci

– spravovaná oblast se nazývala thema (podle vojenského oddílu, který v ní působil)

– vojáci zde potom dostali půdu, ale stále měli obrannou povinnost

– větší motivace k obraně

– na takováto území se později rozdělila celá byzantská říše

– tomuto uspořádání předcházel ravennský a kartaginský exarchát

– také v čele člověk s vojenskou i civilní mocí

Za Leona III. themata rozdělena na menší

– stratégové měli příliš velkou moc a mohli ohrozit císaře

– vynětí soudů z pravomoci stratégů, tam dosazeni úředníci podléhající centrální správě

Leon VI. - úřady hierarchicky organizovány

– podléhaly centrálním úřadům na dvoře císaře

– císař vybíral úředníky

– vzniká byrokratická aristokracie

– společenské postavení záviselo zcela na přízni císaře

– ztráta přízně znamenala naprostý pád

– vedlo k intrikám

zrušena městská samospráva

– centrální řízení x od 10. stol. – rozmach měst, ekonomické oživení – vzrůst obchodu

řemesla organizována do systemat

– státem organizované instituce podobné cechům

– zajištění zásobování, kvality zboží a přijatelné ceny x nebyly samosprávné

za Konstantina IX. Monomacha se mění struktura armády

– mizí vojenské statky

– zavedena nová daň, ze které se platila profesionální armáda

- stoupá počet námezdních vojáků (Normané, Varjagové, Arméni)

– chybí motivace k boji x profesionálové

(perlička: většině sesazeným císařům se dávaly uříznout nosy, protože platil zákon, že mrzák nemůže být císařem – podobně dopadaly i bratři císaře, když chtěl zajistit vládu synovi)

3.2 KULTURA

Byzantská říše dlouho nejvyspělejší země v Evropě – velká města: Antiochie, Alexandrie, Soluň, Pergamon, kulturním centrem Konstantinopol.

7. stol. – ztrátou východních provincií se sjednotila kultura – postupně se více užívá řečtiny – předtím ještě doznívala latina.

architektura

– baziliky, rotundy

chrám Hagia Sofia (chrám Boží Moudrosti – první pol. 6. stol.)

- křížový půdorys, kopule, sloupy z mramoru, ozdobné hlavice

- výzdoba – mramorové desky, zlaté mozaiky

– dal postavit Justinián, když byla stará bazilika Boží Moudrosti zničena povstáním Nika

- 8. – 9. století klesla úroveň staveb

– bazilikální chrám Boží moudrosti v Soluni – masivní stěny

- za makedonské dynastie – malé kostely – půdorys kříže, zaklenuto kupolí

– nejlepší: klášterní komplex sv. Lukáše v Boiótii – mozaiková výzdoba, nástěnné malby

malířství

– výzdoba chrámů

– mozaiky na zlatém podkladu

- ikony (přenosné obrazy svatých na dřevěných deskách)

- reliéfy – náboženská tématika

- převažuje plošné zobrazení – dvojrozměrné – postava nesouvisí s ostatními, je malována zepředu, nepohybuje se – spíše duševní stavy, než tělesné proporce

- za ikonoklasmu nahrazeny postavy geometrickými tvary a rostlinnými motivy

– celkový úpadek malířství

- 10. – 11. století zájem o trojrozměrné zobrazení

- přirozený pohyb postav, vlající roucha – iluminace tzv. Pařížského žaltáře

- vznikají portréty císařů – jsou ještě strnulé – návaznost na ikonografickou tradici

řezbářství

– 10. a 11. stol. – řezby do slonoviny

– reliéfy, výzdoba knižních vazeb

řemeslo na vysoké úrovni

– zpracování zlata, stříbra, skla, drahé látky, hedvábnictví

přírodní vědy

- medicína – Justiniánův dvorní lékař Aitios z Amidy, vesměs vznikají kompilace inspirované Galenem

- matematika

- vynález řeckého ohně

vzdělání

– vzdělání odděleno od církve

- do 6. století přetrval způsob vzdělávání z antiky

– základní vzdělání – osobní učitel

– vyšší vzdělání – sofisté

- 2 univerzity (Konstantinopol, Alexandrie)

- 2 specializované vysoké školy – práva – Beryt, medicína – Pergam

– 7./8. století – úpadek středního a vysokého školství (už jen v Konstantinopoli)

– základní školství už méně využívá antických autorů – více využity žalmy apod.

z rétoriky vzniká pod vlivem křesťanství homiletika (řečnictví v chrámech)

- církevní hymny, vznik teologické literatury

– od 8. stol. polemická literatura – souvisí s ikonoklasmem

- postupně upadá klasická poezie – vznik poezie pro liturgické účely (kánony)

historiografie

– 5./6. století Zosimos – nepřítel křesťanství

- Prokopios z Kaisareie – války císaře Justiniána – vrcholné dílo (objektivita, literární styl)

- Agathias, Menandros Protektor...

vznikají kroniky, hagiografické legendy – Athanasius – život poustevníka Antonia

- s úpadkem měst přichází úpadek kultury – umění naráželo i na ikonoklastické hnutí

nový rozkvět kultury od přelomu 8./9. století

tzv. makedonská renesance

– snaha o navázání na klasickou vzdělanost

zavedení nového písma

– minuskule nahradila uniciálu (majuskuli)

– urychlilo opisování knih

– písmena nestála samostatně – navazovala

– opisování antických kodexů – iluminace

- znalost archaického jazyka
- znovu pozornost antické poezii a rétorice

10. století – vytváření encyklopedických děl

– Konstantin VII. Porfyrogennetos – sám se autorsky podílel – spisy O ceremoniích císařského dvora, Excerpta Constantiniana – výpisky z řeckých historiků od Hérodota do 9. století

- vznik zemědělské encyklopedie atd.

Prameny a literatura:
Edice pramenů:
tzv. bonnský korpus
řecká patrologie
Corpus fontium historiae byzantinae
Literatura:
G. – H. Beck: Das byzantinische Jahrtausend
J. Bidlo: Kultura byzantská, její vznik a význam
R. Browning: The Byzantine Empire
R. Dostálová: Byzantská vzdělanost
L. E. Havlík: Přehledné dějiny Byzance
K. Müller: Vznik a sláva byzantské říše
S. Runciman: Bysantine Civilisation
P. Schreiner: Byzanz
K. Wessel: Die Kultur von Byzanz
B. Zástěrová a kol.: Dějiny Byzance

4 ARABSKÁ ŘÍŠE V 7. - 13. STOLETÍ

(zpracováno z: Bernard Lewis: Dějiny Blízkého východu. Praha NLN 2002 + středoškolské učebnice)

POLITICKÝ VÝVOJ, EXPANZE

semitské kmeny Arabů na Arabském poloostrově

– zemědělství jen při pobřeží a v oázách

– úrodné oblasti na jihu – Hidžaz

- sever – jen pouště

– kočovné kmeny (nomádi) – chov ovcí, koz, velbloudů

– války o vodu mezi kmeny
- kulturní vlivy z byzantské a perské říše
- společnost nejednotná – do 7. století polyteismus – sjednocení až díky islámu

počátek islámu

Muhammad (Mohamed)

– rodina Kurajšovců

– narodil se asi 571 ve městě Mekka

– první hlasatel islámu

– „prorok Alláhův“

622 - Mohamed musel opustit Mekku kvůli represím

– přijali ho v oáze Jathrib

– později přejmenováno na Medína

– odchod Mohameda se nazývá v arabštině hidžra (=emigrace)

– počátek muslimského letopočtu i počátek Arabské říše

- v Medíně – vznik první islámské náboženské obce (umma)

– Mohamed uznán za nejvyšší náboženskou, politickou i vojenskou autoritu

boje s pohanskou Mekkou

– po osmi letech dobyta

– přešla na islám
- kmeny sjednoceny

– Mohamed v čele státu – 632 zemřel

za nástupce zvolen Abú Bakr – titul chalífa

- zástupce nebo nástupce – spor jestli zástupce Boha, nebo nástupce proroka

– vznik úřadu chalífy – nejvyšší moc v islámském světě

pak se vládci střídají – známý: Umar – výboje ( z Kostky - Omar)

začíná svatá válka = džihad

– v průběhu 7. století získána Sýrie, Mezopotámie, Egypt, Palestina a dobyta Persie

konec 7. století – říše se začíná rozpínat

– směr na východ: Asie – Indie, Čína

- směr na západ: po severoafrickém pobřeží k Atlantiku

- jih: černá Afrika

- sever: Evropa

- řada podmaněných národů přešla na islám a začala ho šířit dál

– např. Berbeři v Africe nebo Peršané v íránsko turecké oblasti

jednotný jazyk – arabština

státní náboženství – islám

na dobytých územích zakládali strategicky výhodná města (amsáry)

– zde převaha arabského obyvatelstva

– lepší arabizace zbytku území

– např. Basra v Iráku a Fustát v Egyptě

- k jinověrcům se nechovali nenávistně, ale muslimové měli četné výhody (např. nižší daně)

– většina podmaněných národů přešla na islám dobrovolně

od pol. 7. stol. vládne Uthmán (v Kostce – Osmán)

– rod Umajjovců

– problémy s aristokracií

– bojovala o výhody

- 654 – 655 boje s Byzancí

– 656 Uthmán zavražděn svými souvěrci

– v zemi propuká válka mezi Araby

od r. 661 vládnou Umajjovci

– historiografy jsou hodnoceni spíše negativně

- ale uklidnila se situace v zemi díky četným kompromisům

– říši se podařilo udržet jednotnou

– položeny základy administrativy, společnosti a kultury

Arabská říše už není ovlivňována cizími kulturami

- stává se novou velmocí

- centrum přeneseno do Damašku

685 – 705 vládne Abdulmalik

– dává poprvé razit zlaté mince

- dal postavit Skalní dóm v Jeruzalémě

- vzniká nový správní systém, úředním jazykem arabština

711 – Arabové porazili Vizigóty na Pyrenejském poloostrově

– odtud útok na Galii

– zastaveni Franky 732 u Poitiers majordomem Karlem Martelem

– v Hispánii Arabové založili tzv. cordóbský chalífát

– všude šířili islám

– poarabštění obyvatelstva

- poslední Umajjovci – zaveden nový daňový systém

sílí nespokojenost

– názory, že se islám začal ubírat špatným směrem

– chalífát byl podle Arabů instituce, která měla sloužit islámu

- zvrhlo se to – slouží jen úzké skupince vládnoucích

– diskuze: kdo a jak má vládnout

– paradox: pokud má být zachována jednota, musí se posílit moc státu x tím se poruší mravní a společenské zásady islámu

pol. 8. stol. končí vláda Umajjovců

– svrženi povstáním Abú Muslima

- nastupují Abbásovci – příbuzní Mohameda

- za Abbásovců lepší postavení pro poloaraby a Peršany

– už tolik nezáleženo na původu, ale na přízni panovníka
- přenesení centra do Bagdádu
- vytvořena stálá armáda podle perského modelu + úřednický aparát

– opírá se o ně moc chalífy
- snaha obnovit náboženskou a kulturní jednotu říše

– přestavba Mekky a Medíny

– organizace pravidelných poutí + pronásledování muslimských sekt (manichejců)

4.1 ROZPAD ŘÍŠE

Hárún ar-Rašíd (786 – 809)

– vrcholí abbásovská moc

– největší územní rozsah, ale zároveň se objevují známky úpadku
- země rozdělena na provincie – v čele emír

- hroutí se autorita chalífátu v provinciích

– Španělsko a Afrika se skoro osamostatňují – vlastní emírové
- 868 – odtrhnutí Egypta

Po jeho smrti – spor synů o moc (al-Amín a al-Mamún)

– občanská válka

– opět se obnovují staré spory

- autorita chalífů v provinciích už jen formální

– zatím funguje ale obchod a rozvíjí se kultura

časté finanční krize

– rozmařilý způsob života panovníků

- náklady na placení úředníků

– panovníci to řešili tím, že pronajímali právo vybírat daně

– výběrčí se pak stali místodržícími v provinciích – jejich moc rostla

10. století – místodržící v Iráku získává větší moc než chalífa – „velitel velitelů“

946 chalífa ztrácí kontrolu i nad samotným Bagdádem – Bagdád obsadili perští šíité.

Do 13. století už je chalífa jen titul – skutečná moc v rukou vojenských hodnostářů.

Postupný rozpad říše na chalífáty a emiráty – např.: córdobský chalífát – na území Španělska.

V Severní Africe získávají postupně moc Fátimovci

- potomci Mohamedovy dcery Fátimy

– obecně se tato větev potomků nazývala imámové

– silná nezávislá dynastie

– založili vlastní chalífát

– 11. století ovládají Afriku, Sicílii, Egypt, Sýrii, západní Arábii

– rozvoj obchodu a hospodářství

1056 – 1057 dobyt Bagdád Fátimovci

– vyhlášena svrchovanost Fátimovců

– pak upadá jejich moc

– stávají se také jen formálními vládci (kol. 1094 se jejich moc rozpadá)

– nikdy nedosáhli úplného vítězství nad Abbásovci

11. století vnitřní oslabení říše

– rozdrobení na malé nezávislé státní útvary

- postupně upadá obchod (zejména s oblastmi Ruska a oblastí okolo Baltského moře)
- oslabení využívají nepřátelé

– křesťanská vojska útočí na Sicílii a na území Španělska

- křížové výpravy na Blízký východ

v Africe vzniká nové náboženské hnutí mezi Berbery – vznik nové berberské říše (Afrika + Španělsko).

Útoky Turků z východu

– už před tím se Arabové setkali s Turky

– dělali z nich otroky cvičené ve zbrani (= mamlúk – lepší otrok)

– Turci získávají pozice v armádě – čím dál větší moc

960 jeden z tureckých kmenů přechází na islám

– založeno turecké království

– zapojení Turků do svatých válek

11. stol. turecké kmeny se dávají do pohybu

– největší moc kmen Seldžuků – seldžučtí Turci

– 1055 vtrhli do Bagdádu

- 1079 se zmocnili Sýrie a Palestiny

- zabrali byzantskou Anatolii

Seldžukům se podařilo sjednotit říši

– posílili moc chalífů

– formálně je uznávali, protože byli muslimové

- praktickou moc měl seldžucký velkosultán

– nový titul sultán = držitel svrchované moci

konec 11. století – opět občanské války a rozdrobení říše

– na tom vytěžili křižáci

– 1096 dorazili do Levanty

– postup až k Palestině

– založena křesťanská feudální knížectví (antiochijské, edesské, tripolské, jeruzalémské)

12. století – zemi začínají ohrožovat mongolské kmeny

– proti nim vyhlášen džihád

– 1141 porážka Seldžuků v Katvanské stepi
- moc seldžuckých Turků upadá

– chalífovi se na chvíli podaří obnovit částečně moc – ale už jen krátce

13. století – vzniká silná říše Mongolů

– Čingischán

– výboje – 1218 ovládl severovýchodní Asii

– i jeho nástupci pokračují ve výpadech

– pol. 13. století – snaha dobýt muslimské území až po Egypt

– 1258 dobyt Bagdád – svržen poslední abbásovský chalífa – pád chalífátu

4.2 CHALÍFÁT

Zpočátku měl sloužit k lepšímu šíření islámu.

chalífa

– hlava islámského světa

– autorita se opírala o náboženství

hlavou státní administrativy

– první ministr – wazír – vezír

– podléhal přímo chalífovi

– značné pravomoci

- úřad si držel rod Barmakovců – vyvražděn za Hárúna-ar-Rašída

– zástupce chalífy

za Abbásovců

– chalífa přestává být závislý na souhlasu arabských kmenových náčelníků

– stává se samovládcem

– svou moc odvozuje od Boha

do čela provincií – emírové

10. století

– postavení chalífy pouze formální

– jen představitel náboženské jednoty

– vedle něj existuje amír al-umará = velitel velitelů

– má v rukou vojenskou a politickou moc

chalífát v Egyptě za Fátimovců:

chalífa

– absolutní vládce

– neomylný, vladařská práva obdržel z Boží vůle

centralistický hierarchizovaný systém

– rozdělen do 3 oblastí:

vojenská a správní – v čele vezír

náboženská – v čele nejvyšší misionář – měl i politický vliv, řídil školství

Pád chalífátu 1258 – dobytí Bagdádu Mongoly.

4.3 ISLÁM

= odevzdanost do Boží vůle

uctívání jediného boha Alláha – ne odpouštějící Bůh, ale "Bůh - soudce"
Mohamed prorokem
vyznavači = muslimové – povinnosti: 5x denně modlení – obličej směřuje k Mekce, před modlitbou omývání, v určitá období držení půstu, alespoň jednou za život pouť na posvátné místo (Mekka)
bezpodmínečná oddanost a povinnost dál šířit islám (i násilnou cestou) – kdo zemře při šíření islámu dosáhne věčné blaženosti
fatalismus – osud člověka je dán při narození
zákaz uctívání soch a obrazů, zákaz zpodobňovat Boha
zákaz jíst vepřové maso a pít lihoviny
dovoleno mnohoženství
posvátná kniha – korán
prvky křesťanství a judaismu – zejména podoba se Starým zákonem
vznikají dvě skupiny věřících:
sunnité – uznávají kromě Koránu i tzv. sunnu – řeči a činy Mohamedovy a jeho nástupců (především v Iráku)
šíité – neuznávají sunnu (především v Íránu)
vedlo i k politickému rozkolu a odlišnému vývoji

4.4 KULTURA

výborní obchodníci

– karavany

- ovládli zcela obchod mezi Evropou a Dálným východem

- obchodem propojili Skandinávii, Afriku, Čínu, Indii

do Evropy se díky nim dostaly i novinky v oblasti zemědělství

– zavlažovací systémy (vodní kola, sítě kanálů, jezy, přehrady)

- nové plodiny (pomerančovník, rýže, bavlna)

vysoká vzdělanost

– předstihli Evropu

– ve větších městech univerzity, knihovny apod.

- znali kompas, střelný prach, papír – z Číny

- ovlivněni i indickou vzdělaností

seznámili se s řeckou vzdělaností

– navázali na ni

– překlady antických filozofů

– díky Arabům se dostávala antická díla do Evropy

filozofie – Abú Alí Ibn Síná (Avicenna); Ibn Rušd
astronomie (pojmenování souhvězdí, astronomické tabulky)

matematika (ustálení používání arabských číslic)

zeměpis (zápisky z obchodních cest – Ibrahím Ibn Jákúb – nejstarší popis Prahy)

filozofie (návaznost na antiku - Aristoteles)

lékařství (znalost anatomie lidského těla; operace)

chemie (znalost léčiv)

– poznatky do Evropy přes cordóbský chalífát

výtvarné umění

– zákaz zobrazovat cokoli, spojeného s náboženstvím

- zákaz zobrazovat živé bytosti

– ornamentální výzdoba – arabesky - rostlinné motivy (akantové listy), geometrické tvary

- kaligrafické nápisy

- výzdoba staveb, koberců, řemeslných výrobků

architektura

– stavba chrámů = mešity

– typické štíhlé věže okolo s ochozem – minarety

- Velká mešita v Córdobě a Skalní mešita v Jeruzalémě
typický prvek – sedlový oblouk, špičatá kupole

8. – 10. století – rozkvět kultury – tzv. islámská renesance

- rychlý rozvoj měst

– bohatí obyvatelé měst podporovali umění a vědy

– vznik překladů řeckých vědeckých a filozofických děl

- vznik vlastní arabské literatury
- rozvoj kultury se však dotkl jen vyšších vrstev obyvatelstva

Literatura k tématu
Bosworth, C. E.: The Islamic Dynasties
Gombár, E.: Úvod do dějin islámských zemí
Hrbek, I., Petráček, K.: Muhammad.
Lewis, Bernard: Dějiny Blízkého východu
Mendel, M., Müller, Z.: Svět Arabů
Tauer, F.: Svět islámu

5 BRITÁNIE A SKANDINÁVIE OD 5. DO 11. STOLETÍ

(zpracováno z: André Maurois: Dějiny Anglie + A. S. Kan: Dějiny skandinávských zemí + středoškolské učebnice)

BRITÁNIE

Británie – zvl. postavení – ostrov blízko pevniny – přijímá vlivy (Římská říše, Keltové, křesťanství, Normané), ale chráněná vodou – všechny vlivy se mísí = neobvyklé.

Konec 4., zač. 5. stol. – v Anglii Keltové pod nadvládou Římanů – dobrovolně – přijímají pomoc proti okolním kmenům x Řím napaden Vandaly a Burgundy – stažení legií.

Útoky Piktů a Skotů – Keltové volají na pomoc saské náčelníky – obrátí se proti nim.

Anglové, Sasové, Jutové

- narozdíl od Keltů drží při sobě, oddaní náčelníkům

- společné vlastnictví půdy (každý obdělává část), nově trojpolní systém

- období napůl mytického krále Artuše (do jeho vlády přetrvávají zbytky keltské kultury)
- základní jednotka = 10 – 30 rodin – shromáždění (moot), starosta (reeve), šlechtic – vojenský vůdce (thana)

7. stol. – tvoří se 7 královstvíček (Sasové – Wessex, Sussex, Essex; Jutové – Kent; Anglové – East Anglia, Mercie, Northumbrie)

Malá království

- král volen z posvátné rodiny radou moudrých (witan) = hlavní vojenští a později i kněžští představitelé (soudní moc, právo sesadit a dosadit krále)
- království se dělí na shirs (Wiltshire, Yorkshire...) = samostatné soudní jednotky

Příchod misionářů: 2 vlivy – z Irska a z Říma.

Irsko – sv. Patrik – zakládá kostely a kláštery – šíření víry.

Papežem se stává Řehoř Veliký

– do Anglie sv. Augustin (z Canterbury)

– právo volit biskupy, založil arcibiskupství

– nesouhlas předchozích kněží

– existují obě učení – chaos

– král Oswa z Northumbrie svolává synod

– dává za pravdu Augustinovi - církev a stát spolupracují

Dánské vpády
- první zprávy r. 787 (jen tři čluny – zabili správce)

– 793 pravidelné zprávy o útocích
- zmenšila se rivalita mezi královstvími – (802 – 839) – Egbert z Wessexu
- jeden stát – panovník není neomezený – rada, království není dědičné
- válka proti Dánům – Dánové se nejdříve zmocňovali ostrovů, kde byly kláštery – základny – nejdříve získali skoro celý ostrov – pak Britové vyhráli

Alfréd Veliký (871 – 901)

– voják, námořník, zákonodárce, spisovatel, překladatel – důraz na šíření vzdělání

boj s Dány

- první boj – neúspěch

– utekl na ostrov Athelney – musel platit Dánům

- shromáždil dobrovolníky – nový útok Dánů (král Guthrun) – porazil je (dal je pokřtít)

– 878 uzavření míru

– 886 pevná hranice = Temže

vláda

- vytvořil třídy

– postupně povolávány k vojenské službě

- nechal opravit stará opevnění

- vznikají 2 obranné oddíly – pohyblivý (rytíři z vesnic) a územní (v okolí měst – při nebezpečí se stáhli do hradu)

- nepočetné, ale stabilní loďstvo

- sepsán zákoník (z desatera a zákonů anglosaských králů)

- zakládání vysokých škol pro šlechtice

- rozkázal založit anglosaskou kroniku

Potomci získávají další území – Seveřané bojují mezi sebou.

Ethelred II. - nové útoky Dánů – nebojuje udrží zem za poplatek – to Dány podpoří.

1016 – vojska Knuta Velikého obsadí Anglii

– rada ho zvolí za krále (po smrti Ethelredova syna)

- bere si vdovu po králi – Emu Normanskou
- silný král – nerozlišuje Dány a Anglosasy

– 1030 získává Norsko

Dánsko–britsko–norské království

Eduard Vyznavač

- zvolen po smrti Knuta Velikého, druhý syn Ethelreda
- ztráta Norska a Dánska
- ctnostný, dobromyslný, zbožný

– založil Westminsterské opatství

- mezi lidmi oblíben
. každému příbuznému prý sliboval korunu – Svenovi – dánský král, Haraldovi (vnuk Eduarda – syn vlivného šlechtice z Wessexu, Godwina ), Vilému Dobyvateli
- vytváří se Godwinova opozice
- 1066 Eduard umírá – nejpřímější nástupce Godwinův syn Harald - před tím unesen Vilémem – složil mu vazalský slib – Vilém se vzbouřil

Vilém Levoboček – Dobyvatel

- příbuzný jen přes pratetu

– nárok na trůn neměl x díky vazalskému slibu Haralda má za sebou papeže a celou evropskou církev (slíbil papeži reformu církve, ale pak ji stejně neuskutečnil)
- vybudoval loďstvo, mobilizace (sliboval pozemky)

září 1066 napadl Anglii

- před tím napadena Norským králem – oslabena

– bitva u Hastingsu – úskok fingovaný útěk, pak návrat a obchvat – masakr

- nezaútočil na Londýn – nechal ho vyhladovět – sami mu nabídli korunu

vláda

- nechtěl toho moc měnit

- chce budit dojem spravedlnosti – pronásledování zrádců (= Haraldovi stoupenci)

- dal postavit Tower
- těží ze vzpour – krvavé potlačení

– postaví hrad na umělém kopci

– dosadí vlastního pobočníka

– vznik nových panství a nové šlechty

– všichni musí složit vazalský slib

– jistý příjem, vojenská opora – upevnění feudálního řádu

- úřední jazyk francouzština – saština jen lidová – zjednodušuje se

Přesné soupisy půdy – tzv. Kniha posledního soudu (Domesday book)

= kolik lidí (přesně podle postavení), kolik lesů, luk, polí, potahů... je kolem určitého sídla

– jak to bylo dřív, teď, kolik se toho dá v budoucnu vydělat

– tak přesné, že se dá odhadnout tehdejší počet obyvatelstva (1,5 milionu)

- válečné výpravy – upadl z koně – o hrušku sedla si udělal vnitřní zranění – umírá

- prostřednímu synovi Vilému Rufovi (Ryšavému) odkázal Anglii

- staršímu Robertovi Normandii

- nejmladší Jindřich jen finanční vyrovnání